Weber, Max (1864-1920). Německý politický ekonom a sociolog. Po studiích dějin ( obchodního práva se stal jednou z vůdčích postav nové generace historiků politické ekonomie v Německu devadesátých let devatenáctého století. Nervové zhroucení v roce 1898 vedlo Webera k odchodu z university, ale nikterak neovlivnilo jeho plodnou spisovatelskou činnost. Jednotícím principem jeho děl je zkoumání vzájemných vztahů mezi právními, politickými a kulturními systémy na jedné straně a hospodářskou aktivitou na straně druhé. Jeho zájem o tyto otázky byl postupem času stále teoretičtější a zahrnoval systematizaci Wavních kategorií společenského a politického života jak v universálním smyslu, tak za účelem popisu specifického charakteru moderní západní civilizace. Weber se také aktivně a často rozporu plně zapojoval do politických sporů vilémovského Německa z pozice pokrokového vlasteneckého liberála. Politická aktivita vtiskla specifický rys jeho pokusům o rozlišení mezi vědou o společnosti a politickou praxí a o stanovení funkce hodnotových soudů ve společenské vědě. Ačkoli začal svá díla označovat jako "sociologická" relativně pozdě, je dnes považován za jednoho ze zakladatelů sociologie. Jeho dílo je však příliš komplexní a vzpírá se jednoduché klasifIkaci, ať už ve smyslu zařazení do jedné určité discipliny či přiřazení ke konkrétnímu myšlenkového směru. Weber se poprvé proslavil alespoň v rámci Německa, studií vlivu f'apitalistických vztahů na zemědělské statky východně od Labe a jejich důsledků pro přetrvávající nadvládu junkerů v politickém životě Německa. Nejznámější je však svou rozsáhlou studií o původu kapitalismu (Protestantská etika a duch kapitalismu, 1904-5). V tomto díle tvrdí, že chování vedoucí k maximalizaci zisku, tak typické pro buržoasii - jež lze vysvětlit v podmínkách plně rozvinutého kapitalismu, kde je nutnou podmínkou přežití v konkurenci - nelze podobným způsobem vysvětlit v ranějších fázích kapitalistického vývoje. Je to produkt autonomního impulsu shromažďovat víc, než kolik odpovídá osobní spotřebě, impulsu, který nemá v dějinách obdoby. Weber vysledoval jeho vznik ve "světské askezi" reformovaného křesťanství s jeho dvojitým imperativem metodické práce jako hlavní povinnosti lidského života a omezeným užíváním jejích plodů. Nezamýšlený následek této etiky, který si vynutily společenské a psychologické tlaky na věřícího, jenž byl nucen dokázat (nikoliv zasloužit si) svou spásu, byla akumulace majetku za účelem investování. První kritikové Webeiovy teze ji mylně považovali za čistě kulturní výklad vzniku kapitalismu, jako by se "sibiřský baptista nebo kalvínský obyvatel Sahary" nutně musel stát úspěšným podnikatelem. W eber si ve skutečnosti byl velmi dobře vědom jak materiálních předpokladů kapitalistického vývoje, tak sociálních zájmů nutných k rozšíření nových myšlenek. Zásadní otázkou jeho teze je, zda zaměstnávání námezdních dělníků, které principiálně umožnilo neomezenou akumulaci, ji také v praxi učinilo nevyhnutelnou; to jest zda protestantskou etiku lze chápat jako nutnou motivaci kapitalistické akumulace, či spíše jako její zlegitimnění v rámci vládnoucího hodnotového systému, dávajícího přednost velké spotřebě na straně třídy, která nemusí pracovat. Tuto otázku zřejmě nelze definitivně zodpovědět, protože všechny pozdější příklady vzniku kapitalismu byly ovlivněny příkladem prvním. Teoretický význam Weberova díla však spočívá ve výzvě zaměřené proti redukcionistickým pokusům, které považují myšlenky za pouhý odraz materiálních zájmů a neuvědomují si vzájemnou interakci těchto dvou sfér, a proti snahám vysvětlovat společenské změny bez zmínky o motivaci zúčastněných společenských činitelů, i když následky nemusí být nutně takové, jaké byly zamýšleny.
Protestantská etika a duch kapitalismu je jen prvním z řady děl zabývajících se hospodářskou etikou hlavních světových náboženství. Cílem těchto prací nebylo, jak se tvrdí, dokázat tezi o duchovních zdrojích kapitalismu tím, že ukáží absenci kapitalismu v jiných oblastech světa, ale spíše vysvětlit odlišný charakter moderního západního racionalismu. Zatímco instrumentální RACIONALITA je podle Webera universálním rysem společenské činnosti, jen v moderní západní společnosti došlo ke zevšeobecnění kalkulace nejúčinnějších prostředků k dosažení daných cílů. Zatímco jiné kultury se pokoušely učinit svět srozumitelným pomocí rozvíjení propracovaných theodiceí nebo sestavit vnitřně jednotné etické či právní systémy, typickým rysem západního racionalismu je vědecký předpoklad, že všechny věci lze pochopit rozumem, a zároveň praktický přístup, který se snaží ovládnout svět a podřídit ho lidem (výkonnostní etika). Weberovo zralé dílo ukazuje kapitalismus jen jako jedno z možných vyjádření tohoto "racionalizačního" procesu, nikoliv jako jeho jediné prostředí. Pochopit dějiny modernizace znamená vidět je jako komplexní a vzájemně propojený systém změn od "tradičních" systémů k "racionálním" ve všech sférách společenského života.
V politické sféře vytváří "racionalita" podle Webera odlišný legitimující princip AUTORITY, který také určuje formy vlády a práva. V tradičních společnostech byla LEGITIMITA ztělesňována osobou pána nebo krále, který své postavení zdědil; způsob vlády byl závislý na osobě panovníka a byl omezen zavedenými normami a závazky.
V kontrastu s "tradiční" autoritou spočívá "racionální" princip legitimity v neosobních pravidlech, která oddělují osobu od úřadu a uvolňují úřad z vazby na rodinu a dům.
Proto také kriteria platnosti zákona nespočívají jen v jeho formálním obsahu, ale i v procedurální správnosti jeho zavedení, takže samotný proces vytváření zákonů není omezen tradičními normami. A konečně, "racionalizovaná" správa země se stává záležitostí školených profesionálů, vybíraných spíše podle zásluh než ad hoc jmenováním do funkce osobních přisluhovačů politického vůdce. Ve všech těchto ohledech znamená "racionalizace" transformaci rozsahu a přizpůsobitelnosti politických a správních systémů. Weberova analýza "racionalizace" odhalila také negativní aspekty tohoto procesu. Podle Webera se procedurální norma instrumentální racionality stále více vzdaluje cílům, jimž má být podřízena, a stává se dominantní společenskou hodnotou sama o sobě, zatímco organizační formy zaměřené na posílení lidského potenciálu získávají samy hrozivou moc. V tom spočívá iracionalita racionálních organizací. Weber věřil, že společenská hierarchie je nevyhnutelná a že její analýza spočívá ve zkoumání vztahu, který existuje mezi analyticky odlišnými dimenzemi - postavením, majetkem a politickou či organizační mocí. Různé společnosti se od sebe mohou lišit převahou jedné dimenze nad ostatními. V počátečních etapách kapitalismu to byl majetek, v rozvinutém kapitalismu je to organizační moc. Právě imperativy této moci, nikoliv majetku, určily podřízenost dělníka na pracovišti, a taková podřízenost bude tedy trvat i v systému společenského vlastnictví. Ústředním bodem Weberovy kritiky socialismu je to, že pokus nahradit "anarchii" trhu a dosáhnout větší rovnosti pomocí společenského plánování by vedl k nesmírnému nárůstu byrokratické moci, jehož následkem by byla nesvoboda a ekonomická stagnace. Zachování trhu a soukromého majetku je podle tohoto pohledu nezbytné k zajištění konkurence mezi pluralitou společenských sil: a tím i k ochraně svobody jednotlivce. Weber také přikládal velký praktický význam otázce omezení expanze BYROKRACIE a jejího podřízení politické kontrole. To byla také ústřední otázka jeho teorie demokracie kompetitivního vůdcovství. Weberovská politická sociologie obsahuje vedle "tradičního" a "racionáÍního" principu legitimity třetí, "charismatický" princip. Ten naznačuje, že autorita může být odvozována od samotné osoby vůdce a působnosti jeho poselství, nikoliv od tradice nebo pravidel, podle kterých se řídí jednotlivé úřady. To byla obzvláště nová a nezvyklá síla společenského života. Pro zajištění kontroly nad byrokratickou správou a zabezpečení inovací vzhledem k jejím konzervativním tendencím bylo proto rozhodující zajistit charismatickému principu místo v politickém procesu.
Weber věřil, že toho lze dosáhnout v poměrech masové volební politiky. Pozoroval, jak se volby podle všeobecného volebního práva stávají formou plebiscitu pro nebo proti stranickým vůdcům, a začínají v čím dál větší míře určovat politiku za zády jednotlivých poslanců parlamentu a stran. Masovou demokracii podle Webera neospravedlňuje něj~ý princip lidové svrchovanosti - tu pokládal za fiktivní - ale to, že odměňuje kvality politických vůdců a svěřuje jim iniciativu.
Základem Weberova pojetí demokracie 1 jako způsobu vytváření politického vůdcovství je filosofický předpoklad, že politické principy či hodnoty nemohou vycházet z rozumu nebo z historického procesu, ale jsou záležitostí subjektivního zaujetí a prosazení. Tato post-nietzscheovská perspektiva měla významný vliv na několik různých oblastí Weberova myšlení. Vedla ke vzniku teorie LIBERALISMU, ve které ústřední místo zaujímá nikoliv doktrina přirozeného práva, ale instituce nebo procesy schopné dát výraz pluralitě konkurenčních hodnot ve společnosti a zajistit jejich vzájemné přizpůsobení.
V metodologické rovině tato perspektiva znamenala radikální oddělení čistě subjektivní domény hodnotových soudů od objektivních procesů a závěrů empirické vědy. U Webera je to de facto "svoboda od hodnot". Avšak Weber si zároveň uvědomoval, že směr výzkumu a pojmového formování společenské vědy závisí na jejím významu pro společenské hodnoty, které podléhají historickým změnám. Je diskutabilní, jak dalece tato relevance hodnot znemožňuje vědě dosáhnout hodnotové svobody nebo nakolik je znejasněn zásadní rozdíl, který Weber viděl mezi společenskou vědou a politickou praxí.
Weberův přístup ke všem výše uvedeným otázkám lze postavit do protikladu k MARXISMU. Jeho dílo bývá často charakterizováno jako "buržoasní protiútok" na MARXE. Ve skutečnosti však Weberova otevřená kritika marxismu, pokud se k ní uchýlil, byla obvykle zaměřena na jeho primitivnější podoby běžné v jeho době, a díla obou myslitelů obsahují rozsáhlé oblasti, v nichž jsou si podobná. Weber nebyl pouhý "metodologický individualista", ale podobně jako Marx usilovalo ucelený historický výklad struktury společnosti, kultury a společenských zájmů; jeho metoda ideální typizace nebyla odlišná od Marxovy metody abstrakce a obsahovala tentýž důraz na historickou specifičnost; tak jako Marx založil i Weber své chápání společnosti na společenské moci a třídních vztazích. Avšak v samých základech jejich filosofických systémů zůstává zásadní odlišnost v charakteristice kapitalismu a v tom, jak určují jeho postavení ve svých teoriích společnosti, která představuje rozdíl mezi socialistickou a liberální perspektivou. Zde se také odráží rozdíl v době a místě. Jestliže Marxův model kapitalismu vycházel ze situace v Británii v době rozkvětu liberálního kapitalismu, Weberův model byrokracie byl odvozen ze situace v Německu v období, kdy tam kapitalismus nabýval organizované monopolistické podoby. Weberova osobní akademická cesta od studia kapitalismu jako takového až k tématům racionalizace a byrokratické organizace a od polit~cké ekonomie k sociologii odráží daleko obecnější posun v zaměření společenské vědy, která reagovala na zásadní historické proměny doby. DB

odkazy
Weber, M.: Gesammelte politische Schrifien, ed. 1. Winckelmann. Tiibingen: 1.c.B. Mohr-Siebeck, 1971.
literatura
Beetham, D.: Max Weber and the Theory ofModem Po/itics, Cambridge: Polity, 1985.
Mommsen, W.J.: Max Weber and German Politics 1890-1920. Chicago: University of Chicago Press. 1985.
Roth, G., Schluchter. W.: Max Weber's Vis ion (!f' History. Berkeley: University of Califomia Press, 1979